Kapitola 5.
Boba sledoval stín, kterým byl Slave I čekající na přistávací ploše. Aurru ani stráže už neviděl.
Ale měl rád pohled na tu loď – jeho loď. Mandalorianská helma, která mu zbyla po otci byla stále na palubě, kde ji před Aurrou Sing schoval. Nyní si přál, aby si ji vzal s sebou. Na Raxus Prime mu zachránila život.
A když tu helmu měl, pletli si ho s dospělým. To se občas mohlo hodit.
Ale jindy bylo výhodné být dítětem. Nikdo nepředpokládal, že by nějaké dítě mohlo být tak chytré nebo samostatné jako on. Nikdo nepředpokládal, že dítě může znát Dooka a Tyranuse jako jednu osobu.
A nikdo nepředpokládal, že dítě může mít plány, které zcela určitě nepočítají s rodiči nebo strážci. Zvlášť se strážci jako Aurra Sing, která ho jen využívala – a zbaví se ho, jakmile ho nebude potřebovat. O tom Boba vůbec nepochyboval.
Boba věděl, že má jen velmi málo času, než se Aurra vrátí. Až se vrátí, měl by s ní jít do jedné z nižších úrovní, aby vyzvedli otcovo jmění. Boba věděl, že jí nemůže věřit. Jestli k tomu bude mít příležitost, zradí ho.
A na ty peníze žádné právo neměla, pomyslel si Boba zlostně. Otec je schoval pro mě! Ne pro jiného nájemného lovce – a určitě ne pro Aurru Sing!
Ale bez ní by neměl žádné vodítko k nalezení pokladu. Byl někde na Aargau – ale kde? Úřednice říkala, že je někde mezi prvními třemi úrovněmi – ale každá úroveň byla dost rozlehlá. Bez peněz to je, jakoby zase byl na jedovatém Raxus Prime.
Tiše si povzdechl. Potom si uvědomil kde je a s mírnou obavou se otočil k úřednici v nudné uniformě.
Očekával, že se na něj bude dívat. Nedělali to snad dospělí? Stále vás pozorovali, a tak jste nemohli samostatně chodit nebo myslet. Boba to nenáviděl, stejně jako jeho otec nenáviděl jakýkoli dozor z Cechu nájemných lovců – nebo od kohokoli jiného.
Ale zdálo se, že úřednice na celou věc kolem Boby Fetta zapomněla. Stála za stolem k němu zády. Mluvila do komunikátoru a prohlížela si počítačový monitor. Boba se chtěl znovu otočit, když něco upoutalo jeho pohled.
Informační karta! Aurra Sing si ji zapomněla vzít zpátky!
Stále ležela na stole a jemně se v ostrém červeném světle leskla.
„Páni!“ zašeptal Boba vzrušeně.
Když ji dokáže sebrat, může ji použít k tomu, aby našel otcovo jmění!
Boba se kradmo rozhlédl kolem. Přes volný prostor se pohybovalo několik strážných droidů. Na druhé straně se pár uniformovaných stráží klidně zastavilo na kus řeči. Podle oblečení identifikoval několik lidí jako členy Bankovního Klanu, kteří měli ke stolu namířeno
Za minutu tu budou. A úřednice se k nim obrátí.
A Boba svou šanci ztratí! Rychle se natáhl přes stůl. Jeho ruka se chvíli nad kartou vznášela a pak ji sebrala rychlostí blesku.
To bylo snadné. Pohlédl na stůl. Úřednice byla stále otočená zády – ale všiml si, že se začíná otáčet.
Rychle odvrátil pohled.
Neutíkej, napomínal se, i když na něj každý nerv v těle křičel: UTÍKEJ!
Neohlížej se – přestože každou vteřinou čekal, že si toho úřednice všimne a zavolá na něj, aby se zastavil. vykročil pryč tak rychle a tiše, jak jen mohl. Přešel prostor se stále skloněnou hlavou a kartou v ruce mířil k turbovýtahům směřujícím do nižších úrovní.
Neohlížej se, opakoval si. Neohlížej se!
Ale víc než cokoli to nechtěl z jednoho důvodu – otočit se a spatřit, jak Aurra Sing vystupuje ze Slave I.
Vrátí se každou chvíli.
Přinutil se k chůzi. Byla to jedna z nejobtížnějších věcí, jaké kdy dělal. Bobův instinkt byl vždy pro akci – běžet, bojovat, přelstít někoho, kdo se ho snažil zastavit. Ale teď ho mohlo zachránit jen ticho a nenápadnost.
A obratnost, aby to vypadalo přirozeně. Nepřitahovat k sobě pozornost.
Boba zíral na studenou, červenou a tak čistou podlahu jako bylo všechno ostatní na Aargau. Asi dvacet metrů před ním byla zeď s řadami turbovýtahů. Co jim to úřednice říkala? pokoušel si vzpomenout.
Protože jste na Aargau poprvé, máte přístup na Úrovně Jedna až tři. Tam jsou mimoplanetární účty a trezory se vzácnými kovy. Vaše kredity budou na jedné z těch úrovní.
Boba kartu sevřel pevněji. Jestli mu to umožní přístup k otcovým kreditům, může si je nechat pro sebe všechny – a Aurru Sing úplně vynechat!
Ta myšlenka Bobu povzbudila. Pak se za ním ozvaly kroky.
„Hej,“ zavolal někdo. „Ty – !“
Bobovi se sevřelo hrdlo. Jeho naděje pohasla. Zapomněl na jedno ze základních pravidel nájemného lovce – nenápadnost.
Nechal se spatřit.
„Ty!“ ozval se znovu hlas – povědomý hlas. „Řekl jsem stůj!“
Bobovi se rozbušilo srdce. Pohlédl přímo dopředu, kde byly turbovýtahy. Byly jen pár metrů on něj. Bylo tam mnoho dveří, ale jedny z nich se jistě brzy otevřou. Jestli se rozběhne, mohl by je stihnout – nebo by se mohl nechat chytit tím, kdo za nimi bude.
Boba se neohlížel. Svíral lesklou kartu – klíč k jeho právoplatnému majetku. Hruď ho z bušení srdce bolela. Pár kroků před sebou slyšel zvuk několika turbovýtahů jedoucích nahoru. Zpomalily, aby zastavily na Bezpečnostní Úrovni.
„Hej - !“
Hlas se ozval znovu přímo za ním! Běž! blesklo Bobovi hlavou.
Poslední úsek přeběhl. Přímo před ním zablikala zelená světla nade dveřmi jednoho turbovýtahu.
„Blížíme se k Bezpečnostní Úrovni Jedna,“ oznámil mechanický hlas. „Prosím, ustupte ode dveří.“
Boba skočil kupředu. Zelené světlo před ním se změnilo na červené. Někdo se dotkl jeho ramene. Boba se díval dopředu a srdce mu tlouklo. Dveře turbovýtahu se začali otevírat.
„Bezpečnostní Úroveň Jedna!“ opakoval mechanický hlas. „Prosím, nechte cestující vystoupit.“
Z turbovýtahu vyspěchaly tucty lidí. Boba se mezi ně vrhl, až se dostal dovnitř. Ztěžka dýchal. Ale byl v turbovýtahu sám!
„Ty!“ vykřikl ten samý podivně povědomý hlas.
Boba se otočil.
„Opouštíte Bezpečnostní Úroveň Jedna,“ oznámil mechanický hlas.
Dveře se začaly zavírat. Zbývalo jim jen několik centimetrů.
Boba si oddechl. Byl v bezpečí!
S výkřikem se mezerou protáhla malá postava. Dveře se se zasyčením zavřely. Boba rychle schoval kartu do kapsy. Pak se obrátil ke svému pronásledovateli.
Byl v pasti!