Kapitola 10.
Kapitola 10
Etti s ošklivým úsměvem stan otevřel a Drovia Bobu hrubě strčil dovnitř. Boba se rozhlédl.
Sakra, pomyslel si. Tohle vypadá špatně.
Ještě nikdy nebyl tak rád, že má otcovu bitevní helmu. Jenom si přál, aby ta věc před ním neviděla dovnitř.
Když Boba poprvé potkal hraběte Dooku, myslel si, že je vysoký elegantní muž zlověstný, ale ne skutečně děsivý. Stejně tak Aurra Sing – byla mocná a prohnaná, ale absolutně bezcitná.
Ale stejně jako Boba byla nájemnou lovkyní. Dovedl pochopit, jakým způsobem myslela. Dokázal pochopit, jak bude reagovat a někdy to dokonce mohl předvídat.
Ale tahle – věc – před ním pochopení přímo vzdorovala.
Teď si ji mohl Boba dobře prohlédnout. Na Aargau viděl Jabbova synovce Hutta Gorgu. Gorga byl velký a nechutný.
Ale proti svému strýci Jabbovi nebyl ničím.
Jabba nebyl jenom velký. Byl obrovský.
A ohavný.
Jeho rozvalené slimákovité tělo téměř vyplňovalo vnitřek stanu. Ležel na široké plošině pokryté nádhernými ručně tkanými koberci a tapisériemi. Všechny byly pokryté tenkou vrstvou slizu.
Jabbovo nohsledi zabírali každičký zbytek prostoru. Někteří na velké obrazovce sledovali závod kluzáků. Další se hrbili nad hráčskými stolky. Tiše si jako sázky přesouvali čipy a šperky. Boba napočítal několik strážných Drovianů stejně jako mohutných Gamorreanů, kterým Huttové dávali přednost.
Jako doplněk tu byla velká skupina bavičů a atletů – kejklíři, tanečnice, kluzáky, akrobaté – a také Jabbovy „mazlíčci“. Byly skoro tak oškliví a hroziví jako samotný Hutt. Většina z nich byla v klecích zavěšených ke stropu. Boba nervózně střelil pohledem po trpasličím vornskrovi krčícímu se u vchodu. Šlehal svým bičovitým ocasem a předváděl své jako břitva ostré zuby.
Miniaturní vornskr výhružně zavrčel. Boba to vzal jako podnět k tomu, aby se představil.
Řekl v huttštině: „Jabbo – eh, pane. Jsem posel Janga Fetta.“
Jabba k němu otočil hlavu a prohlédl si ho chladnýma, mandlově tvarovanýma, jantarovýma očima. Žabí jazyk vystřelil z bezretým úst a zase dovnitř.
Vsadím se, že existují planety, které jsou menší než on, pomyslel si Boba. Přinutil se na zločineckého šéfa bezostyšně zírat.
„Dobře, dobře!“ zaburácel Jabba s pobaveným pohrdáním. „Copak tady máme? Dalšího dobrovolníka na dnešní závody? Dalšího pilota nepotřebuji. Ne dokud jeden z nich nezemře na cílové čáře. HO! HO! HO!“
Tělo se mu otřásalo smíchem. Jabbovi nohsledi se rozesmáli také. Bobu napadlo, že jejich smích zní mnohem víc nuceně než Jabbův.
„Nejsem tu kvůli závodům,“ řekl Boba. Zahlédl, jak několik gamblerů vzhlédlo od svých stolů. „Přišel jsem – “
Zaváhal.
Proč přišel?
Kvůli znalostem musíš najít Jabbu.
No, Jabbu už našel! Boba vzhlédl a viděl, jak se na něj ty zlé oči upírají.
„P-přišel jsem, abych ti nabídl své služby, ó Veliký,“ řekl nakonec.
Stanem otřásl výbuch smíchu. Dokonce i vornskr vesele zařval. Pouze jabba beze slova Bobu pozoroval.
„Své služby!“ vykřikl noghrijský pilot.
Malá carratosianská pirátka po Bobovi pokukovala a hihňala se.
„Možná by mohl uklízet po vornskrovi,“ poznamenala.
Když se Gamorreané chechtali a šťouchali se navzájem, sevřel Boba pěsti.
„TICHO!“ zahřměl Jabba.
Stan se okamžitě uklidnil. Boba neslyšel ani cvaknutí herních čipů; nic než vlastní dech.
Jabba mávl jednou svou malou rukou. „Co je tu k smíchu?“ zaburácel huttsky. „Kdo z vás si myslí, že jsou jeho vlastní služby tak důležité? TY?“ otočil se ke Carratosiance. „TY jsi nejspíš použitelná, že?“
„N-ne, pane,“ zamumlala. „Jen jsem myslela – “
Bez varování Jabbův silný ocas švihl po podlaze. Plnou silou pirátku zasáhl a rozmačkal.
„Drzá!“ zařval. Znovu se otočil k Bobovi. „Ty jsi také drzý! Nikdo se ke mně nepřiblíží bez řádného představení.“
„Nevěděl jsem,“ řekl Boba. „Já – “
„Neznalost neomlouvá!“ zaburácel Jabba. „A trestem za neznalost je – smrt!“