Kapitola 16.
Kapitola 16
Jabbovi hosté na horní palubě jedli a pili. Hrála hudba. Akrobaté skákali a Twi-lecké tanečnice tančili. Plachtoví se ve vzduchu napjalo, jak se velké vozidlo majestátně vydalo do Dunového moře. Nad ním na nebi černém jako hapeský samet svítily hvězdy. Vzduch voněl pečeným masem, sladkými ovocnými nápoji a za pohádkové ceny ze vzdálených zelených světů dovezené květiny. Mrlssijský harfista hrál a zpíval, zatímco si Jabba hověl na svém trůně a cpal si do úst hrsti svíjejících se červů. Jabbovi hosté přecházeli po palubě. Vyhlíželi ven na hvězdami ozářenou poušť, smáli se, plánovali a popíjeli Jabbovo nejlepší chandrilanské víno.
Boba se na tu nádheru naneštěstí podíval jen letmo. Slyšel jen zvuky hudby a veselí a cítil vůni vzácného masa a ovoce.
Byl v prostorách pod horní palubou. Tady žádné hvězdy ve tmě nesvítili. Prostor byl slabě osvětlen houpajícími se světelnými koulemi zavěšenými u stropu. Nebyla tam žádná voda nebo jídlo. Vzduch byl zatuchlý a horký a páchl špinavou slámou a hospodářskými zvířaty. Kolem se mleli členové posádky, kteří zrovna neměli službu a s klením prohrávali své peníze. Několik jich spalo v houpajících sítích podál stěn. Pár se jich bavilo tím, že tyčemi šťouchali do klecí s Jabbovými zvířaty.
Boba se opatrně prodíral davem. Zastavil se, aby se podíval do klece, ve které byl gallionský tripion. Ohromné škorpionovité stvoření zacvakalo klepety. Jeho jedovatý bodec vyrážel proti mřížím klece, za kterými ho stráže provokovali.
„Brzo vás sežere!“ ušklíbl se na ně, když se rozesmáli.
Jeden se na Bobu podíval. „Další novej?“ Po obličeji se mu rozlil poťouchlý úsměv. „To bude třetí nájemnej lovec za tenhle měsíc, kterýho Jabba pošle na Gilramose!“
„Gilramos?“ zeptal se Boba.
„Správně! Skutečnej trn v Jabbově ocase. A trn, kterej se špatně vytahuje. Zabil poslední dva nájemný lovce, co po něm šli.“
Strážný si Bobu prohlédl od hlavy k patě. Pak se posměšně zasmál. „Zdá se, že skóre vytáhneš na tři,“ řekl a vrátil se k dráždění tripiona.
„Do třetice všeho dobrého,“ zamumlal Boba. Přešel ke zdi, snažíce se držet rovnováhu. Jachta jela rychle – zaslechl, že k ránu dosáhnou paláce.
Ale nejela klidně. Někdy jako by spadla s ohavným trhnutím. Jindy zase vystřelila přímo nahoru o stovky metrů. Kdykoli se to stalo, byl Boba rád, že to nevidí zvenčí. Také byl rád, že toho moc nesnědl. Nenáviděl by se, kdyby se mu udělalo špatně!
„Takže ty jsi další nájemný lovec,“ prohlásil někdo. „Jabba už vážně musí být zoufalý.“
K Bobovi se přiblížil seschlý starý muž, který byl o hodně menší než Boba. Stařec na sobě měl splývavé zelené roucho, překryté dlouhou flekatou zástěrou. Řídké bílé vlasy měl téměř schované pod bílou čepicí. Obličej měl hnědý a zvrásněný jako vysušené gorské jablko, ale jeho modré oči byli laskavé.
„A-ano,“ řekl Boba. Nedůvěřivě se na muže zadíval. „Byl jsem sem poslán Jangem Fettem.“
Muži se rozšířily oči. „Jango Fett? Být tebou, nechám si to pro sebe. Durge by nebyl šťastný, kdyby to slyšel!“
Bobovi se sevřel žaludek. „Durge?“
Muž zavrtěl hlavou. „Dost tlachání – všechno po pořádku. Kdo jsi?“
Boba se napjal a nic neříkal. Po chvilce muž natáhl ruku. Ukázal k výklenku, kde byla ve zdi udělaná kóje.
„Pojď,“ řekl laskavě. „Do Jabbovy pevnosti je dlouhá cesta. Ne každý z Jabbových zaměstnanců je nezdvořilý jako tamti – “
Ukázal na Gamorreany, kteří si hráli s noži.
„Možná většina,“ dodal muž, „ale ne všichni. Například já. Mé jméno je Gab’borah Hise. Na této jachtě jsem šéfkuchař přes dezerty.“
Boba se ušklíbl. „To jsou ještě další?“
„Ó ano – mnoho. Tucty dezertových šéfkuchařů! Jabba se nají těch nechutných bílých červů, ale jeho hosté a legie zločinců mají různé chutě. Nicméně je někteří mají stejně zvrácené jako Jabba samotný. Musím pořád vymýšlet nová jídla, abych je nalákal.“
Boba ho následoval do výklenku a posadil se. Gab’borah si povzdechl a výklenek zakryl.
„Vždycky jsem pro Jabbu nepracoval. Jeden čas jsem byl hlavní kuchař v kantýně v Mos Eisley. Byl jsem velmi úspěšný. Moc úspěšný. Jabba se doslechl o tom, jak jsem dobrý. Udělal mi nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout.“
Boba se usmál. „Rozumím. Neměl jste jinou možnost než sem jít.“
„Neměl jsem jinou možnost,“ souhlasil stařec. „Vařil jsem pro pašeráky a obchodníky. Teď vařím pro pašeráky a gangstery. Na tenhle večer jsem připravil nejelegantnější cukrovinky. Dušené flambované collypody s tangerettovým krémem s fíky. Absolutně vynikající! Naneštěstí jsem ochutnávku servíroval Bibu Fortunovi. Jeden z collypodů, přestože byl v plamenech, nebyl úplně mrtvý. Zapálil mu rukáv. Naštěstí jsem to uhasil. Pak jsem Fortunu podplatil měsíční mzdou. Také jsem mu dal ziziibbonskou pralinku, čerstvě udělanou tohle ráno. Bibu Fortunovi docela chutnají.“
Gab’borah si povzdechl. „Takže mě nehodil do jámy k sarlaccovi, jak by jinak určitě udělal. Ale proto mě také s hanbou poslal sem.“
Roztřesenou rukou sáhl do kapsy a vytáhl malý kulatý předmět. Byl jasně zelený s červenými a žlutými žilkami.
„Tady,“ podal ho Bobovi. „Jeden jsem schoval. Neboj se, není otrávený,“ řekl a na důkaz si trochu ukousl. „Vidíš? Zkus to. Řekni mi, co si o tom myslíš.“
Boba to opatrně zkoumal. Pak se otočil stranou, zvedl mírně helmu tak, aby si mohl dát pralinku do úst.
Vonělo to výborně.
Bylo to výborné.
„Je to skvělé!“ řekl Boba s plnou pusou.
Gab’borah přikývl. „Já vím. V celé galaxii mám recept jen já – další důvod, proč mi nikdy Bib Fortuna doopravdy neublíží.“
„Jenom vy?“ Boba si olízl rty a slízl zbytky sladké chuti.
„Ano.“ Stařec se odvrátil. Jeho vrásčitá tvář posmutněla. „Chtěl jsem to tajemství nechat mému jedinému dítěti a dědici, ale...“
Hlas se mu vytratil. Z jedné klece se ozvalo zařvání vrblthera. Boba si promnul oči. Bylo pozdě. Potřeboval se vyspat. Ale napřed se na něco musel zeptat.
„Předtím jste zmínil jedno jméno. Durge.“ Boba svůj hlas nutil do přirozeného tónu. „Je tady?“
„Durge?“ Stařec potlačil zachvění. „Nájemný lovec se strašlivou silou a destruktivní mocí.“
Natáhl se a dotkl se Bobovy helmy. „Měl by sis na něj dát pozor. Durge nenávidí Mandaloriany stejně jako nenávidí Jedie. Jeho zbroj je pomalovaná symboly Mandalorianů, které zabil.“
„Teď si vzpomínám,“ řekl Boba, předstíraje, že to pro něj byla novinka. Navzdory horkému zatuchlému vzduchu mu přeběhl mráz po zádech. „Chtěl být vzorem pro klonovou armádu.“
Gab’borah se na něj s respektem zadíval. „Říká se to,“ odvětil. „Jak jsi k tomu přišel?“
Boba zaváhal. „Jango Fett mi to řekl,“ odpověděl nakonec.
Stařec blýskl očima. „Pak víš, že se Durge hodně radoval potom, co byl Jango Fett zabit. Mrzelo ho jenom, že na jeho smrti neměl podíl.“
„Ano,“ řekl Boba. Oči se mu zalily slzami. Nutil svůj hlas ke klidu. „Já vím.“
„Takže také víš, že jsi v nebezpečí, jestli tě Durge spatří.“
„Jabba Hutt si mě najal jako svého nájemného lovce,“ odporoval Boba. „Jsem pod jeho ochranou!“
Gab’borah zavrtěl hlavou. „Jabba si najal i Durge.“
Šéfkuchař se chytil okraje kóje a vykoukl do zaplněné místnosti. Gamorreané byli roztaženi na podlaze nebo v houpacích sítích a hlasitě chrápali. Dva z nich hlídali žebřík, který vedl na horní palubu. Gab’borah se na ně podíval a pak se otočil k Bobovi.
„Ach, mladý válečníku,“ řekl. „Když se přijde k Jabbovi, žádná ochrana tady není. Žádné bezpečí. Když máš štěstí, hodně velké štěstí, tak tu je jenom prohnanost a síla. A když štěstí nemáš? Je tu jenom utrpení.“
Stařec vylezl z kóje a vyškrábal se do jedné sítě.
„V paláci budeme až za několik hodin,“ oznámil Bobovi. „Radím ti, aby ses vyspal. Je těžké být prohnaný nebo silný, když nejsi odpočinutý.“
Spát! Boba na Gab’boraha nevěřícně zíral. Jak by mohl někdo spát na takovém páchnoucím a přecpaném místě?
Ale během pár minut se podle starcovy rady zařídil.
Byl to opravdu dlouhý den. Konečně Boba usnul.