Kapitola 17.
Kapitola 17
Bobu vzbudil tichý vrčivý zvuk. Otevřel oči a spatřil vrblthera, jak na něj z klece hladově zírá. Jeho zelené oči zlověstně zářily a dlouhé žluté zuby koukaly z černé tlamy. Boba se rychle posadil. Vrblther jakoby v úšklebku otevřel tlamu a položil si hlavu na přední nohy.
Co teď? Boba se rozhlédl kolem. Místnost byla kromě chrápání Gamorreanů tichá. Vedle žebříku seděli oba strážní se skloněnými hlavami.
Spí v práci! Vsadím se, že by se to Jabbovi nelíbilo, pomyslel si Boba.
Ohlédl se k houpací síti, kde, hlasitě oddechujíc, spal Gab’borah. Pak se Boba na svém lůžku otočil na bok, aby si byl jistý, že ho nikdo nevidí. Zvedl helmu.
Vzduch! Ve skutečnosti by to čerstvým vzduchem nenazval, ale určitě to bylo lepší než dýchat přes masku. Boba zavřel oči. Na prsty se mu přilepil písek a kamínky. Smetl je ze své tuniky. Pak opatrně vytáhl svou knihu.
Posadil se s nohama pod sebou a otevřel ji. Na displeji zářila slova: Kvůli znalostem musíš najít Jabbu.
Bobův prst se vznášel nad displejem. Poklepal na jedno slovo.
Jabba.
Věta okamžitě vybledla a objevil se jiný nápis. Boba ho rychle prohlédl, než našel, co hledal.
Palác.
„Mluv,“ zašeptal Boba. Kniha zaznamenala hlasový povel a začal k němu mluvit otcův hlas. Hlas byl tichý, že ho bylo stěží slyšet.
„Jabbův palác byl vybudován v bývalém b’omarrském klášteře. Za každou cenu se vyhni spodním patrům. Tam je vězení a podzemní chodby, ve kterých jsou doupata během staletí uprchlých zvířat. Nejvyšší patra obývají Jabbovi nejvzácnější hosté – dokud jsou cení. Průměrný host končí jako kraytův oběd. Nebo sarlaccova večeře. Nájemní lovci jsou na tom poměrně dobře, jestliže jsou úspěšní.“
Hlas utichl. Na displeji se ukázal Jangův obličej, který se díval přímo na Bobu. „Když obchoduješ s Jabbou, je tu jedno pravidlo. Jen jedno,“ řekl Jangův obraz vážně. „Nezklam.“
„Nezklamu,“ zamumlal Boba. Prsty přejížděl po obrysu Jangovy tváře. Na vteřinu se jeho obraz usmál. Pak zmizel a displej ztmavl. Boba tam teď viděl svůj vlastní odraz. Ještě nevypadal jako otec, ale ani už nebyl tím dítětem, kterým byl. Oči měl tvrdší. Ústa vypadala, že nejsou zvyklá se moc smát.
Odložil knihu. Rukou si přihladil vlasy a vstal. Prasklinami ve stěnách jachty prosvítalo světlo. Z horní paluby slyšel kroky a zvonění zvonu.
„Vzbuďte se, špíny!“ zakřičel někdo. Nad žebříkem se objevila gamorreanská tvář. „Během patnácti minut budeme dokovat!“
Spící stráže zavrčeli a zabručeli. Zvedli se na nohy a kopali do těch, co stále leželi na podlaze. Gab’borah se pohnul. Zívnul, slezl ze své sítě a protáhl se.
„Už je ráno! Vyspal ses dobře?“ zeptal se Boby a zamrkal.
„Jako mimino,“ odpověděl Boba.
„To je dobře. Pro válečníka je spánek důležitý. Stejně tak snídaně.“
Stařec se opatrně rozhlédl a vytáhl z šatů dva malé balíčky.
„Tady,“ zašeptal a jeden Bobovi podal. „Příděl glebu. Není to tak dobré, jako to, co jsi měl v noci, ale zasytí tě to a dá ti to dostatek energie na celý den.“
Boba to rozbalil. Uvnitř balíčku byla plochá tyčinka podobná kartonu. Přičichl k ní.
Páchlo to jako karton. Zvědavě se zadíval na Gab’boraha, hryzajícího vlastní příděl. Boba pokrčil rameny a kousek si ukousl.
Také to jako karton chutnalo. Ale bylo to lepší než nic. Rychle to dojedl.
Právě v čas.
„Chtějí tě na palubě!“ šťouchl Gamorrean chlupatou pěstí Gab’boraha do žaludku. Stařec se uklonil a rychle vyrazil k žebříku. Boba chvilku počkal a pak ho následoval.
„Hej! Nikdo neříkal, že chtějí tebe!“
Popadl Bobu za rameno. Vrblther ze své klece zpěvavě zakňoural.
„Začíná mít hlad!“ řekl Gamorrean a prasečí očka mu zlomyslně zazářily. „Co takhle, kdybysme mu dali malou svačinku?“
Boba vzdoroval. „Jsem tu na Jabbovu žádost! Nech mě nebo za to zaplatíš!“
Strážný se ušklíbl. „Jabba jednoho nájemnýho lovce postrádat nebude – už jich ztratil dost!“
Boba Gamorreana kopl do břicha. Se zařváním plným bolesti a hněvu udělal strážný krok dozadu a pozvedl pěsti. „Proč, ty - !“
„Promiňte,“ ozval se Gab’borahův hlas a chladně se na strážného zadíval. „Ten válečník tu je na Jabbovu speciální žádost. A mou vlastní – pomůže mi připravit Jabbův ranní pokrm.“
Strážný Gab’boraha propaloval pohledem.
Ten mu ho nezůstával dlužen. „Nechtěl bych tím, kdo zdrží Jabbovu snídani,“ řekl. „Pojď – “
Pokynul Bobovi. Gamorrean se zachrochtáním sledoval, jak se Boba připojil ke starému šéfkuchaři.
„Opravdu děláte Jabbovi snídani?“ zašeptal, když šplhali po žebříku nahoru.
„Ne.“ Gab’borah se natáhl a pomohl Bobovi na palubu. „Většinou jí ty odporné bílé červy. A malé slizké wuorly. Ale Gamorreané jsou příliš hloupí, než aby si to pamatovali.“
„Dobrá věc,“ souhlasil Boba.
Gab’borah se na Bobu zasněně zadíval.
„Jsi statečný mladík,“ řekl. „A šťastlivý. Mnoho dětí tvého věku na Tatooinu zmizelo. Byly uneseny. Jejich rodiny už o nich nikdy neslyšely. Pro nás jsou ztraceni.“
Starcovy oči posmutněly. Boba pocítil také smutek, ale i vzrušení.
„Já jsem je viděl!“ začal. „Oni – “
Než mohl pokračovat, objevil se černě oděný Bib Fortuna.
„Ty!“ přikázal a ukázal na Gab’boraha. „Jdi do kuchyně – okamžitě!“
Gab’borah se uklonil. „Jak si přejete,“ odvětil a podíval se na Bobu. „Jdu do sedmé kuchyně,“ zamumlal. „To je moje normální místo.“
Boba pochopil, že mu chtěl říct, kde ho najde.
„Sbohem,“ řekl Boba. Stařec se usmál a odešel. Bib Fortuna se k němu netrpělivě otočil.
„A ty – “ upřely se Twi-lekovy oranžové oči na Bobu, „se připrav na audienci u Jabby. Vol svá slova opatrně,“ dodal a ušklíbl se. „Pravděpodobně budou tvá poslední!“