Kapitola 18.
Kapitola 18
Boba sledoval, jak Twi-lek míří na vyvýšené místo na hlavní palubě. Nad ním se rozkládala jasně žlutá plátěná stříška. Pod ní byl stín. Byla to ochrana před oběma tatooinskými slunci, které už žhnuly úsvitem. Stál tam stůl plný jídla a džbánů vody, která měla na této pouštní planetě cenu vzácných kovů.
A byl tam Jabba. Byl rozvalený na plošině a v jedné ruce držel žabovitého wuorla. Se spokojeným povzdechem si ho strčil do úst. Boba se zhluboka nadechl. Poupravil si helmu a vykročil k němu.
„Ó Vznešený Hutte,“ řekl. Jeho hlas byl plný sebedůvěry a respektu. „Očekávám vaše rozkazy.“
Jabba hlasitě žvýkal. Pak polkl a říhl.
„Říkáš, že jsi nájemný lovec?“ zeptal se.
„Ano, ó veliký Jabbo.“
Jabba se díval na jeho helmu. Vzadu na krku Boba ucítil pár kapek potu. Byl rád, že Jabba nemůže vidět jeho obličej...
Nebo mohl...?
„Na mandalorianského válečníka jsi malý,“ řekl Jabba pomalu huttsky. Zúžil oči. „Mám úkol, který je nebezpečný. Vyžaduje odvahu a schopnosti.“
„Já mám obojí,“ prohlásil Boba.
„Ostatní říkali to samé.“ Jabba se otřásl smíchem. „Jejich kosti teď leží v acklayově doupěti!“
„Promiňte, Vznešený.“ K Jabbovi přistoupil Bib Fortuna. Sklonil hlavu a oznámil: „Přijíždíme do paláce.“
Jakmile domluvil, jachta se zastavila. Paluba se pod Bobovýma nohama zakymácela. Včas udržel rovnováhu a neupadl.
„Ó Velký Jabbo,“ začal. „Rád bych – “
„Ticho!“ zahřměl Jabba. „Za pět minut se s tebou a dalším nájemným lovcem sejdu v mém trůnním sále. Tam ti dám tvůj úkol. Jestli se zpozdíš, podmínky se změní.“
Zločinecký šéf se dlouze zasmál.
„Ty podmínky budou zahrnovat mé bojové arachnidy. Už pár dní nejedli. Zjistil jsem, že když jsou hladový, jsou lepší.“
Boba vážně přikývl. „Nezpozdím se.“
Ale Jabba už odcházel.
Na palubě vládl chaos. Lidé spěchali, aby zvedli nebo spustili žebříky a prkna. Na místě, kde vystupoval Jabba byla umístěna široká rampa.
„Pohněte!“ štěkl strážný.
Boba spěchal k zábradlí a přitom si před slunci stínil oči. Pohlédl dolů. Poprvé spatřil Jabbův palác.
„Páni!“ vydechl.
Okolo se rozkládala pustina Dunového moře. V dálce nad rudými písky a hlubokými kaňony se nejasně rýsovaly hory. Daleko, daleko odtud se pouští pohybovalo několik mrňavých černých skvrn – stádo divokých banth.
Tam někde žili barbarští píseční lidé, tuskenští nájezdníci. Tam někde Jawové uklízeli trosky vesmírných lodí a opuštěné zavlažovací farmy.
Ale tady žádní Tuskenové nebo Jawové nebyli.
Tady byla pevnost Jabby Hutta.
Byla větší a podivně krásnější než cokoli Boba zatím viděl. Ohromná centrální věž, vysoká jako hora, se tyčila ze skalních útesů. Okolo ní umístěné štíhlé nebo houbovitě tvarované věže vrhaly purpurové stíny na jasný písek. Pod nimi se míhaly spídry převážející zásoby a návštěvníky.
„Úchvatné, že?“ ozval se mechanický hlas.
Boba se otočil a spatřil humanoidního protokolárního droida PD. V ranním světle jeho žlutý plastocelový kryt přímo zářil.
„Ano, to je,“ opověděl Boba. Přenastavil helmu, aby jas zastínila.
„Kdysi dávno to byl b’omarrský klášter,“ pokračoval droid. „Tehdy tu bylo několik tisíc mnichů. Teď jich je tu jen pár. Jejich mozky jsou přesunuty do pavoukovitých obalů. Jeden je občas může vidět ve vrchních patrech.“
Boba se uvnitř helmy ušklíbl. Fuj! pomyslel si. Nechodit do vrchních pater!
„Pohněte se!“ vykřikl Gamorrean.
Boba vyrazil k přeplněné rampě. Droid šel vedle něj. Jakmile se na rampu protlačili, prořízl vzduch ohlušující řev.
„Hou!“ ozval se Boba. „Co to bylo?“
Vzhlédl. Kolem se prohnal velký spídr. Za ním se táhla kondenzační stopa z výfuků. Řídila ho vysoká silná postava. Z ramen jí na zbroj visely zbraně. Nad zápěstími se jí blyštily granáty jako krystalové oči.
Spídr se hnal k Jabbově pevnosti. Boba zahlédl na stříbřité zbroji obrys kresby mandalorianské lebky.
„To je Durge,“ řekl droid. „Jabba se doslechl, že je na Tatooinu a udělal mu velkou nabídku.“
Droid na Bobu pohlédl svýma kulatýma očima prostými emocí.
„Kdokoli zklame, bude Durgeovi dán jako odměna,“ pokračoval droid. „Tak si udržuje vybroušené reflexy. Cvičením na živé kořisti. Proto je to tady nejlepší nájemný lovec.“
Boba droidovi pohled oplácel. Zavrtěl hlavou. „Durge je nejlepší nájemný lovec?“ řekl, přemýšleje o tom, co by řekl jeho otec. „No, myslím, že je čas na změnu!“
Bobova slova zněla odvážněji, než se cítil. Ale toho si droid nevšiml.
„Pojďte,“ řekl. Za nimi stáli netrpěliví Gamorreané s vytaženými zbraněmi. „Odvedu vás do trůnního sálu.“
„Díky,“ řekl Boba. „Ještě jsem tam nikdy nebyl.“
„Neděkujte,“ prohlásil droid chladným mechanickým hlasem. „Pochybuji, že sem ještě někdy přijdete.“
Beze slova Boba droida následoval po rampě a do stínů Jabba paláce.