Kapitola 19.
Kapitola 19
Vnitřek paláce byl temný a chladný. Boba úlevně vydechl.
„No, tohle je lepší!“ poznamenal k droidovi.
Ale jeho úleva netrvala dlouho. Kolem prošlo něco pavoukovitého na dlouhých kovových nohách. To, co vypadalo jako jeho hlava, byla ve skutečnosti jasná koule naplněná nějakým roztokem. V něm plavalo něco, co se podobalo mozku.
Boba na to zíral. „To je mnich?“ zeptal se.
„Ne,“ odvětil droid, který šel dál ztemnělou chodbou. „To je poslední nájemný lovec, kterého Jabba poslal na Gilramose. Nebo spíš to, co z něj zbylo.“
Boba sledoval, jak stvoření odkráčelo do stínů. Pak droida dohonil. Cvakání noh pavoukovitého droida zatím utichlo.
„Proč nikdo není schopný Gilramose chytit?“ zajímal se.
„Tatooine je velmi velká planeta,“ řekl droid. „Velmi pustá planeta. V poušti je mnoho míst, kde se dá ukrýt. Jeden může strávit celý život tím, že někoho hledá a nenajde ho.“
„Tam se Gilramos schovává?“ ptal se Boba. „V poušti?“
„To si nájemní lovci myslí. Tady – “
Droid se zastavil. Pokynul k vysokému zakřivenému oblouku. „To je Jabbův trůnní sál. Tady tě musím opustit.“
Otočil se a odešel.
Boba sledoval, jak odchází. Cítil se, jakoby měl místo srdce v hrudi kámen. Pohlédl na obloukovitý průchod.
Jakmile jím projde, ocitne se uprostřed Jabbovy říše.
Bude mu vydán na milost a nemilost.
Ne! pomyslel si. Strčil ruku do kapsy a dotkl se knihy, kterou tam měl. Hned se cítil klidněji.
Strach je energie.
To ho otec učil. Když ovládneš strach, stane se mocí.
A ta tě posílí.
Zhluboka se nadechl. Cítil, jak mu srdce tluče, ale už ho to nezneklidňovalo.
Zevnitř slyšel hudbu. Slyšel hlasy. Slyšel pronikavé výkřiky a hluboký mocný smích. Slyšel hlas, který byl suchý a nelítostný jako pouštní bouře.
Jabba.
A Durge.
„Čas jít do práce,“ řekl Boba.
Prošel dovnitř.
Trůnní sál byl obrovský. Ve vysokých lampách hořely ohně. Stinné postavy tančily a poskakovaly. Někdo pískal na flétnu. Byl cítit kouř.
A pečené jídlo. Poblíž Jabbova trůnu se otáčel rožeň. Na něm byla velká démonická chobotnice se zahnědlými chapadly. Bobu okamžitě přešla chuť.
„Nájemný lovče!“ zahřměl Jabba, obrovitá postava uprostřed místnosti. „Předstup!“
Boba postoupil dopředu. „Vaše Velkoleposti,“ řekl a uklonil se. „Přišel jsem, abych přijal vaše rozkazy.“
Boba vzhlédl. Jabba se opřel. Štěrbinovitýma očima Bobu sledoval. Tanečnice a zpěváci okolo přestali. Také Bobu sledovali. Jejich oči byly plné strachu.
A plné očekávání.
„Řekl jsem ti, abys mluvil?“ zařval Jabba. Nahnul se dopředu, až na Bobu padl jeho stín.
„N-ne,“ zakoktal Boba. „Ale – “
Z Jabbova stínu se vynořila jiná postava. Obrovská a svalnatá v zářící stříbřité zbroji.
Byl to Durge.
„Mám ho zničit?“ vykřikl. Pozvedl ruku a namířil na Bobu blaster. Mandalorianská lebka na jeho hrudi vypadala jako v ohni.
Boba se napjal. Koutkem oka viděl tucty Jabbových stráží. Dveře byly zavřené.
Podíval se pod nohy. V podlaze byla dlouhá rýha.
Padací dveře. Jabba pro své zvrácené potěšení choval nebezpečná zvířata. Trestal jimi ty, kteří se mu znelíbili. Tam by neunikl.
Vzhlédl. Strop křižovaly trámy. Viseli tam kočkovité bytosti. Hladově se na Bobu dívaly.
Durge k Bobovi o krok postoupil. „Potěšilo by mě, kdybych tě zabil,“ řekl a namířil blaster.
„Tebe možná!“ zaburácel Jabba. „Ale mě ne.“
Netrpělivě lovci pokynul. Durge dál Bobu sledoval a jeho oči se podlily krví. Konečně blaster sklonil. „Jestli ne teď, tak potom,“ řekl.
„Mám pro vás úkol,“ pokračoval Jabba. „Někdo překáží mým obchodům. Někdo se mnou odmítá spolupracovat. Ten někdo musí být zabitý.“
„Podívám se na to!“ řekl Boba. Jeho hlas se hlasitě rozléhal trůnním sálem.
„Jak říkáš,“ řekl Jabba. Natáhl ruku a jeden sluha mu ji okamžitě naplnil kroutícími se červy.
Jabba zamyšleně žvýkal. Pak na Bobu ukázal. „Mandaloriane, nemáš žádné zbraně!“
Tlustý zločinec se rozesmál. Celá místnost se rozesmála také.
Jen Durge byl zticha. Stále na Bobu nenávistně zíral.
Boba zavrtěl hlavou. Mysli!
„To je pravda, ó Vznešený Jabbo,“ řekl rychle. „Čekal jsem, že zbraně dostanu od tebe samotného. Protože jsi největší ze svého druhu. A já budu největší z nájemných lovců!“
Jabba se usmál. „Dobrá odpověď!“
Boba se otočil a nebojácně se zadíval na Durge. „A pravdivá!“
Nájemný lovec hmátl po blasteru. „Za to okusíš velkou bolest. Myslím, že je čas, podívat se, co je pod tvou helmou!“
S řevem po něm Durge skočil.
