Kapitola 26.
Kapitola 26
„To byl dobrý výstup!“ řekla Ygabba.
Boba přikývl, snížil výkon jetpacku a přistáli.
„Jo,“ ušklíbl se. „A také dobrý odchod!“ Běželi, dokud nebyli v bezpečné vzdálenosti.
„Neboj se,“ řekla Ygabba a ohlédla se. „Ty theedské křižníky jsou stavěné na to, aby vydržely cestu hyperprostorem. Všechno uvnitř půjde k čertu, ale trup to vydrží.“
Boba přikývl. Pár metrů od nich stál dav malých postaviček a sledoval je.
„Ygabbo!“ vykřikl někdo. „Dokázalas to!“
Ygabba se k nim rozběhla se zářivým úsměvem. Nejmladší dítě k ní přiběhlo a objalo jí. „Jistě – s malou pomocí mého přítele!“
Podívala se na Bobu, který si sundal helmu a díval se na to, co držel – Gilramosův klobouk. Otočil se zpět a zamračil se.
„Nejsem si jistý, jestli je po něm nebo ne,“ řekl.
Ygabba k němu přistoupila. „Máš pravdu. Nemyslím, že by to někdo mohl přežít, ale...“
„Ygabbo, podívej!“
Ygabba i Boba se otočili.
Děti kolem nich pozvedly své ruce dlaněmi vzhůru. Na Bobu se dívala spousta nemrkajících očí.
Potom, jako se voda vsakuje do suchého písku, oči pod kůží vybledly.
„Jsou pryč!“ vydechl Murzz.
„Ano!“ vymrštil Boba triumfálně pěst do vzduchu.
Zvedl Gilramosův klobouk vysoko nad hlavu. Děti zajásaly.
„Co Durge?“ zeptala se Ygabba.
Bobova tvář potemněla.
„Dobrá otázka,“ řekl. Rozhlédl se uličkou. Po zemi se plazil kouř. „Měl by být mrtvý. Ale na to bych nesázel.“
Boba zamyšleně přejížděl prsty po ovládání jetpacku. Podíval se na nádrže.
„Skoro prázdné,“ konstatoval. Znovu si nasadil helmu a pohlédl na Ygabbu. „Co teď? Jak se dostanu do Jabbovi pevnosti? Nemůžu si dovolit zaplatit opravy na mé lodi, než mi Jabba zaplatí.“
Ygabba se usmála. „Počkej chvíli.“
Otočila se a zavolala si k sobě všechny děti. „Poslouchejte mě všichni. Víte kde je Bley-sanina kantýna?“
Děti přikývly. „Výborně.“ povzbudivě se na ně usmála. „Chci, abyste tam šli. Ptejte se po ní. Dluží mi jednu laskavost. Řekněte jí, že vás posílám. Pomůže vám najít rodiče nebo příbuzné. Pomůže vám dostat se domů.
Bley-san je dobrá žena,“ řekla. „Můžete jí věřit. Jděte! Pamatujte, že jste svobodní!“
Šťastně se smějící děti jí obklopily, objímaly a loučily se.
„Počkejte chvilku,“ prohlásila Ygabba. Zvedla ruku a otočila se k Bobovi. Pak se ohlédla po dětech. „Nezapomněli jste na něco?“
Děti se otočily k Bobovi. Pozvedly své ruce – až na špínu prázdné. Smály se.
„Děkujeme, Bobo Fette!“ děkovaly mu. Potom se s chichotáním otočily a rozběhly se hledat Bley-saninu kantýnu.
Boba sledoval, jak odcházejí. Cítil něco, co nikdy předtím necítil.
Štěstí. Ale také pýchu.
„No,“ řekl, když mu děti zmizely z dohledu. „Měli bychom také jít.“
Ygabba pozvedla palec.
„Pojď,“ řekla a vyrazila uličkou.
Boba šel za ní. Za zatáčkou se zastavila.
„Koukej.“
Před nimi se vznášel spídr s hladkými křivkami. „Páni,“ vydechl Boba. „Krásný! Čí je?“
„Můj,“ řekla Ygabba. Na Bobův překvapený pohled jen pokrčila rameny. „No, byl Libkathův. Ale počítám, že mi ho dluží.“
Boba se nehádal. Díval se, jak Ygabba zadala přístupový kód. Vrchní kupole se hned otevřela a Ygabba vklouzla dovnitř. Pokynula Bobovi, aby se k ní připojil. Kryt se za nimi zavřel a spídr se mírně vznesl. Boba si sundal helmu a Gilramosův klobouk si položil do klína.
„Víš jak se s tou věcí lítá?“ zeptala se Ygabba.
Boba se usmál. Chopil se ovládání a spídr vyrazil.
„Příští zastávka Jabbova pevnost!“ oznámil.