Kapitola 27.
Kapitola 27
Do Jabbova paláce dorazili až v noci. Zaparkovali spídr a vyrazili k hlavní bráně.
Kovová vrata hlídali ozbrojené stráže. Ale když jim Boba ukázal Gilramosův klobouk, vypadali ohromeně.
„Můžeš projít,“ řekl strážný. „Ale ona ne.“
„Je se mnou,“ odsekl Boba. „Nebo to chceš vysvětlovat Jabbovi?“
Strážný zabručel, ale nechal je jít.
„Vypadají, že ví, s kým mají tu čest,“ řekla Ygabba a obdivně se na Bobu podívala.
„Jo, už jsem tu byl,“ odvětil.
Blížili se k Jabbovu trůnnímu sálu. Přivítal je hluk veselí.
„Zdá se, že je zábava v plném proudu,“ poznamenal Boba. Vešli dovnitř.
Vzhledem k nepořádku už hostina končila. Dlouhý stůl pokrývaly prázdné talíře. Hosté seděli na židlích nebo se motali kolem a povídali si. Jabba ležel rozvalený na svém trůně. Potěšeně jedl hrsti červů. Tu a tam se napil z bublající trubice. Pak si hlasitě říhl a zasmál se.
„Vypadá to, že jsme přišli o večeři,“ řekl Boba.
„Ne,“ řekla Ygabba. „Podívej támhle.“
Na konci stolu poblíž Jabbovi bylo stále mnoho talířů. Na každém ležel jasně zbarvený dort. Některé byly ozdobeny očními stopkami. Boba se na ně podíval a pak se otočil k Jabbovi.
„Ó nejmocnější z Huttů!“ začal a předstoupil před trůn. „Vykonal jsem to, co sis přál.“
Jabba se na něj podíval, jako by byl jen další svíjející se červ. Pak si všiml zdobeného klobouku, který Boba držel.
„Dej mi to,“ přikázal.
Boba mu klobouk podal. Jabba si ho přidržel na světle a důkladně si ho prohlížel. Pak k němu přičichl.
„Páchne proradností!“ zaburácel. „Páchne Gilramosem Libkathem!“
Bib Fortuna vedle něj zašeptal: „Ale jak si můžeme být jisti, že je skutečně mrtev!“
Jabba se na něj opovržlivě zadíval. „Žádný Neimoidian se svého klobouku nevzdá!“
Naklonil se hodil ho do kouřícího hrnce. Okamžitě ho zachvátily plameny. Během chvilky byl pryč. Zůstal jen prach.
„Pracoval jsi dobře,“ zahřměl Jabba a zúžil oči. „Ale co Durge?“
Boba zavrtěl hlavou. „Viděl jste ho tady, ó velký Jabbo?“ zeptal se. „Selhal. A já – jsem triumfoval!“
Jabba přikývl. Pozvedl ke svým hostům ruce. „Poslouchejte všichni! Tento mladý válečník uspěl tam, kde ostatní selhali! Čeká na tebe velká odměna – “ podíval se na něj. „Jak se jmenuješ, Mandaloriane?“
„Boba. Boba Fett.“
„Boba Fett,“ opakoval Jabba.
Místností se rozlehl potlesk. „Skvělá práce!“ ozvala se Ygabba a přátelsky ho poplácala po ruce.
„Děkuji ti, Jabbo,“ řekl Boba a uklonil se. Radši na to nezapomenout!
„Jeho odměnu,“ přikázal Jabba Fortunovi.
Twi-lecký majordom přikývl. Sestoupil z trůnní plošiny, přistoupil k Bobovi a dal mu zářící čip.
„Tvoje peníze,“ řekl.
Boba ho převzal. Sundal si helmu a vložil pod ruku. Oči se mu rozšířily.
To stačí na to, aby mohl Slave I vybavit třikrát!
„Mám pro tebe další práce – mnoho dalších prací!“ zaburácel Jabba.
Boba přikývl. O krok ustoupil s Ygabbou po boku.
Ještě jednou se na Jabbu podíval, ale ten už svou pozornost věnoval jiným záležitostem.
„Rychle,“ řekla Ygabba a postrčila Bobu ke stolu, „než ti zase něco uloží!“
Ale když přistoupili ke stolu, Ygabbin výraz posmutněl. Boba se na ní podíval a pak na talíře. Na všech byly dezerty – koláče, pudinky, aspik, wuorlové dorty.
„Nemáš hlad?“ začal. „Myslel jsem, žes říkala – “
Ygabba náhle zbledla. Dívala se přímo před sebe.
„Otče!“ vykřikla.
Boba se otočil. U konce stolu stála hubená postava v zelené kuchařské zástěře a čepici. V ruce držela zdobený vortexianský nůž na dorty. Jak si Ygabby všiml, také zbledl. „Dcero!“
„Jak je to možné?“ zeptal se. Ohlédl se k Bobovi. „Ty – ?“
Ygabba přikývla. „Byl to on, otče. Všechny nás zachránil. Před Gilramosem Libkathem.“
„Libkath,“ zamumlal Gab’borah. Vypadal, jakoby byl uprostřed snu. „Před pěti lety jí unesl. To bylo před tím, než mě sem Jabba vzal, abych byl jeho šéfkuchařem...“
Podal Bobovi tenkou ruku. „Mladý pane, dlužím ti za své srdce,“ řekl. „A za život mé dcery. Děkuji ti.“
Boba pokrčil rameny. Pak se usmál. „Není zač.“
Gab’borah ho pobídl k sobě. „Pojď sem!“ řekl.
Ukázal na dort. Byl stejně vysoký jako Boba a ozdobený scri-mintovou polevou a vannilanskými lusky. Na vrcholu byla ziziibbonská pralinka zářící jako drahokam.
Boba svou helmu položil na zem. Kreditový čip si strčil do kapsy k otcově knize. Za ním se ozval burácivý hlas:
„Nebuď moc nepozorný!“ ukázal na něj Jabba. „Zítra začínáš nový život!“
Boba přikývl. Myslel na Slave I, jak na něj čeká v doku. Pak sledoval Gab’boraha, jak z dortu sundal pralinku a podal mu ji.
„Jez!“ pobídl ho.
Boba si ji s úsměvem vzal.
„Díky,“ řekl.
Konečně! Pokyn, který poslechne rád.
Slyšel Jabbův smích a věděl, že konečně našel svou budoucnost.
