Kapitola 3.
Kapitola 3
Seshora vypadala Mos Espa zmateně, ale ne chaoticky. Boba poznal jen hlavní ulice vedoucí do pouště. Bylo to komplikované, ale předpokládal, že tam je nějaký vzor. A pokud tam je, tak už na něj přijde.
Ale jakmile Boba vystoupil z doku, zjistil, že tu žádný vzor není. Nebyla tu žádná logika, mimo té, podle které se kupovalo, prodávalo a kradlo.
Na chvíli zapomněl, co se mu stalo při kontrole.
„Páni,“ vydechl ohromeně.
Seshora Mos Espa – a celý Tatooine – vypadala, že má jen jednu barvu. Barvu písku, prachu a hrubé skály.
Ale když stál uprostřed toho, viděl, že to není pravda. Otec mu jednou říkal něco o vidění světa v zrnku písku. Přesně tak to Boba nyní cítil.
Kolem něj vířila tmavě zlatá, bledě žlutá až téměř bílá. Staré domy z lámaného kamene a cihel; cesty z kamenných dlaždic a uličky z ušlapaného prachu. Byly tam vodní sběrače, zrezivělé nádrže a zničené neužitečné vodní rozstřikovače.
A všude byl život. Spěchal kolem něj, zahalený proti neúprosnému větru a prachu. Viděl skupinky malých Jawů ve flekatých zašpiněných pláštích s kápěmi. Jejich žluté oči zlověstně zářily, jak procházeli kolem. Někteří z nich jeli na vysokých klidných rontech, kteří klidně Bobu pozorovali.
Byli tam brebentící obchodníci prodávající vodu a pašované zboží. Byli tam feeorinští piráti s čelistmi ozdobenými indigovými chapadly a krásně oblečené a bohatě ošperkované ženy jdoucí do huttských kasin.
„Magravianské koření, pane,“ zasyčel Bobovi v helmě nějaký hlas. „Zostří vaše reflexy jako drápy chrsyalida!“
Boba zavrtěl hlavou, když k němu nosatý Rodian natahoval špinavou ruku.
„Ne, díky,“ řekl Boba. Udělal několik rychlých kroků do ulice.
„GEGGAOURRAAAY!” zazněl výkřik.
Boba vzhlédl a spatřil obrovské zvíře kráčející přímo k němu. Byla to bantha, jejíž tělo se naklánělo na obě strany. Na jejím hřbetě stál ozbrojený tuskenský nájezdník. Boba se na něj udiveně díval: Věděl, že je lze jen vzácně vidět tak daleko od svých pouštních domovů.
Nájezdník na Bobu hrozivě zaječel. Boba nerozuměl co říká, ale smysl pochopil.
Uhni!
Boba uskočil z cesty. Ucítil, jak se o něj otřely hrubé visící chlupy. Zaslechl zasvištění Tuskenovy hole mihnoucí se nad ním.
To bylo těsně – opravdu těsně, pomyslel si Boba.
Zrychlil. Před ním byla hemžící se snížená budova: kantýna. Droidi a bytosti, nedávní přistěhovalci a tatooinští obyvatelé procházeli kolem nebo chodili dovnitř a ven. Podezřele vyhlížející muž ve špinavém plášti nabízel zvířata v kleci – štěbetající neeky z Ambrie a krabovité suuri, fosforeskující tvory ve skleněných koulích.
„Mladý válečníku,“ zavolal na něj jeden pašerák, když ho Boba míjel. „Mám blastery, velmi dobré, velmi levné, ty nejlepší.“
Boba ho ignoroval. Zpomalil až přede dveřmi do kantýny.
Zevnitř se ozývaly zvuky opilého zpěvu, tlumených výkřiků, cvakání míčků na hru mung-tee. A hlavně odtud šla vůně jídla.
Boba se zastavil. Sbíhaly se mu sliny. Věděl, že už žádné peníze nemá, ale třeba by se mu mohlo podařit sebrat nedojedený talíř. Dospělí byli známí tím, že své jídlo nechávali nedojedené. Rozhlédl se, ujistil se, že má helmu bezpečně nasazenou a vešel dovnitř.
Uvnitř byl ohlušující hluk. Na Bobu se díval strážný Noghri.
„Ukaž zbraně!“ štěkl. „Tady to není jako v Mos Eisley – tady přestřelky netrpíme.“
Boba zvedl prázdné ruce. Noghri ho hrubě prohledal. Boba zadržel dech. Obával se, že mu strážný zvedne helmu a zjistí, že to není žádný válečník malé postavy, ale jen dítě.
Naštěstí na to Noghri neměl čas. Za Bobou se objevila skupina hlučných Wookiů.
„Jdi!“ řekl strážný Bobovi a pokynul mu dál. „Další!“
Boba prošel do hlavní místnosti. Uprostřed byl dlouhý, neonově purpurový bar a okolo byly různě rozptýlené stoly. Do všeobecného hluku hrála hudba. Všude byli lidé a jiné bytosti, hlavy u sebe, jak se domlouvali a plánovali nebo prostě pili a jedli. Mezi nimi se pohybovali obslužní droidi, kteří čistili nádobí a dolévali pití.
Boba se rozhlédl.
„Támhle!“ zamumlal. Vzadu spatřil opuštěný stůl. Pořád na něm stály talíře. Boba se rozhlédl, aby se ujistil, že o něj nikdo nejeví zájem. Pomalu se loudal ke stolu.
„Ano!“ šeptal si. „Jackpot!“
Někdo tam nechal celý netknutý plátek roby. Vedle něj byla vařená hromádka yanských luštěnin. Boba se natáhl, popadl robu a dal si jí do úst.
Ještě teplá! Ukousl si, žvýkal a polykal; pak sáhl po yanu.
„Hej!“
Boba zalapal po dechu. Otočil se a spatřil ženu v obleku pilota z Myrkru. Mračila se na něj, ruku zlehka položenou na blasteru na boku.
„Och, pardon,“ zakoktal Boba. „Myslel jsem, že to je můj stůl.“
Vedle pilotky se objevila další. Boba začal ustupovat, když mu na rameno dopadla obrovská ruka.
„Mandalorianská špíno!“ ozval se hluboký hlas. „Ty se opovažuješ dýchat stejný vzduch jako já?“
Boba se otočil. Vzhlédl a spatřil postavu vysokou asi tři metry. Od hlavy v helmě až po boty byla oděná v zářivý krunýř zbroje. Měla blaster dlouhý jako paži; kolem pasu jí viselo několik dalších blasterů a nožů.
Ale nejhorší bylo, co měla na hrudi: popelavý obrázek mandalorianské lebky.
„Nějaký problém, Durgi?“ řekla jedna z pilotek.
Durge.
Boba na něj zíral a ruce a krk mu zledovatěly. Před ním stála impozantní postava. V helmě jí svítily nenávistné červené oči.
„Jakmile vidím Mandaloriana,“ řekl Durge a pozvedl ruku, „je tu vždycky problém. Zvlášť, když mě hrabě Dooku požádal, abych je lovil.“