Kapitola 4.
Kapitola 4
Bobovi se rozbušilo srdce v hrudi. Ale stál na místě a zíral na postavu před sebou.
Durge! Otec ho před ním varoval. Dva tisíce let starý nájemný lovec jménem Durge nenáviděl Mandaloriany nade vše v galaxii. Sto let před Bobovým narozením se pokusil zajmout mandalorianského velitele, ale byl zajat sám a mučen.
Avšak Durge unikl. Upadl do hibernace, aby se zotavil ze svých zranění. Jakmile se zcela uzdravil, slíbil Mandalorianům pomstu.
Teď na ní bylo pozdě. V galaxii už zbývalo jen málo Mandalorianů. V průběhu nespočetných bitev byli zničeni, mnozí Jedii.
Přesto část jejich odkazu přežila v klonové armádě vybudované z DNA Janga Fetta. Durge slíbil, že zničí všechny Jangovi klony... a že bude plnit Dookovu vůli.
Co by dělal, kdyby věděl, že před ním stojí jediný opravdový Jangův syn?
Nechci čekat, abych to zjistil, pomyslel si Boba ponuře.
Zhluboka se nadechl. Jakmile se Durgova pěst k němu vymrštila, proskočil Boba mezi jeho nohama.
Ještě že tak velký! Boba se odrazil od podlahy a rozběhl se.
„Na něj!“
Boba utíkal ke dveřím. Obslužní droidi pípali a klidili se z cesty. Trojice Wookiů u dveří řvala vzrušením.
BLAAAAAMM!
Nad hlavou mu proletěl blasterový výstřel. Boba zaslechl výkřiky a další výstřely opětované palby.
„Hej, ty!“ zařval Noghri, když kolem něj Boba prosvištěl. Strážný po něm sáhl, ale Boba byl moc rychlý. Za vteřinu už byl opět venku.
„Jsem rád, že jsem vypadl!“ zalapal po dechu.
Nezpomaloval, dokud se nedostal z dohledu kantýny. Stále všude byly spousty lidí, ale zdálo se, že o něj nikdo nejeví zájem.
Asi to tu tak bývá, pomyslel si Boba. Otočil se a pokračoval v běhu postranní ulicí.
Začínal být unavený... radši si odpočine, než...
Se zabručením zakopl o hromádku smetí. Vykřikl a spadl na zničený chodník. Instinktivně padl rukama napřed.
Ale to nestačilo, aby tvrdě dopadl na prašnou zem.
„Uuuf – “
Dopadl a vyrazil si dech. Na helmu si vzpomněl pozdě.
„Ne!“
Bezmocně cítil, jak mu helma padá z hlavy. Sáhl po ní. Na okamžik ucítil hladký kovový povrch. Pak mu vyklouzla ze sevření.
Byla pryč.
Kolem něj bylo moře nohou v botách, s přísavkami, nebo s drápy.
Kde je jeho helma?
Boba se horečně vyškrábal na všechny čtyři. Ignoroval kletby a výkřiky těch, kdo šli kolem něj. Někdo ho kopl. Jiný se zasmál. Boba zaťal zuby a pokračoval.
Tam!
Spatřil jí jen na délku paže od sebe. Spatřil známý tvar, který mu zakrýval tvář, když byla helma tam, kde být měla.
Boba vyskočil na nohy a hmátl po helmě.
A než to udělal, někdo jí uchvátil před ním!
„Hledáš něco?“
Boba se zuřivě narovnal. „To je moje! Vrať to!“
„Tvoje?“ odfrkl si hlas nevěřícně. „To bych neřekla.“
Boba vzhlédl. Před ním stála dívka. Byla možná o rok mladší, než on, menší a o hodně špinavější. Obličej měla zamazaný prachem a sazemi. Vlasy také. Byly hnědé, ale Boba předpokládal, že pod vrstvou špíny jsou tmavě blond. Byla vyhublá, téměř vyhladovělá a na sobě měla roztrhaný a obnošený oděv – ugnaughtskou pracovní halenu, pro ni moc velkou a v pase připásanou kusem špinavého provazu. Oči měla modré a pronikavé.
Mohla být mladší než on, ale vypadala rozhodně.
„Kdes sebral mandalorianskou bitevní helmu?“ otázala se. Zvedla jí a zamyšleně si jí prohlížela. „Tohle je drahý,“ pokračovala. Věnovala Bobovi podezřívavý, ale i obdivný pohled. „Kdes to ukrad?“
„Neukradl!“ Skočil a sáhl po helmě, ale dívka byla moc rychlá. Než mohl říct jediné slovo, už byla na druhé straně ulice a s helmou v podpaží utíkala pryč.
Boba za ní ohromeně vyrazil.
„Nikdo mi nebude brát to, co je moje!“ vykřikl a začal s pronásledováním.