Kapitola 5.
Kapitola 5
Vinutá ulička byla ještě ucpanější než ty předešlé. Ale tentokrát Bobovi pomáhala jeho velikost. Kličkoval davem tak rychle jako Ralltiirieel. Snadno si uchoval dívku v dohledu, i když byla menší než on. Uvědomil si, že si to stíhání užívá.
S funěním ji sledoval kolem tmavých dveří, kde se skrývali pašeráci, pořád dál uličkou plnou několika zvířat, jako byly velké banthy a chlupatí tybiové. Utíkal přes otevřená tržiště, zabrané velkou vesmírnou lodí, obklopenou cvrlikajícími Jawy. Ti ji právě rozebírali, aby ji mohli prodat na černém trhu. Dívka neúnavně běžela dál, přičemž její bosé nohy pleskaly po zemi.
„Stůj!“ zařval Boba.
Jakmile spatřil, jak se na něj Jawové dívají, uvědomil si, že křičet je chyba. Každopádně, když běží tiše, šetří dech na pronásledování.
Utíkala pořád dál a dál. Boba se musel skrčit pod nízkými markýzami, přeskakovat hromady odpadků a zbytky ohňů žebráků. Ale po pár minutách jí doháněl. Zlodějská dívka byla malá a rychlá a znala cestu.
Na druhou stranu byl Boba silnější.
A mandalorianská helma pro ní byla těžká a těžko se jí nesla. Poznal to podle toho, jak si ji tiskla k boku. Jednou ji málem upustila a Boba si myslel, že by ji mohl získat zpátky. Natáhl ruku a ucítil hrubou látku jejího oblečení a hladkou křivku své helmy...
S výkřikem si helmu přitiskla k hrudi. Ostře zahnula a vběhla do budovy s Bobou v patách.
Nezpomalil, aby se podíval, kam přišli. Kdyby to udělal, možná by zaváhal. Budova byla jen obyčejná skořápka. Dveře dělaly jen kusy dřeva opřené o sebe. Potrhaný kus hadru, který na nich visel vypadal jako odhozený plášť.
Ale Boba nehodlal zastavovat. Stíhal ji. O pár vteřin později se ponořil do tmy.
Zastavil se a lapal po dechu. Napřímil hlavu a poslouchal. Slyšel rychlý dech ještě někoho jiného.
Dívka.
„Vím, že jsi tady,“ řekl. Byl příliš rozzlobený, než aby přemýšlel, co by jeho otec dělal na takovém místě, kde byl Boba teď – což by nebylo to, co Boba dělal.
Bez rozhlížení před sebe napřáhl ruce. Pak vykročil.
O nohu mu zavadilo něco jemného. Odstoupil, protože si myslel, že to je kus špinavého hadru ze dveří.
Nebylo to ono. Než stačil mrknout, zakryly mu něčí ruce oči. Další ruce ho popadly za kotníky a strhly dolů.
„Hej – !“
„Ani slovo, cizinče.“
Napjal se a zvedl ruce k boji. Pak na hrdle ucítil něco studeného.
Nůž.
„Jestli se hneš, seš mrtvej,“ řekl někdo tiše.
Boba se zhluboka nadechl a přinutil se, aby ochabl. Ruce ho ohmataly, zajely ke kapse a sevřely se kolem knihy.
„Tady něco je!“
Boba sebou bez přemýšlení zaškubal. Ledové ostří mu na hrdlo zatlačilo silněji. Boba musel použít svou veškerou sílu vůle, aby se nepohnul.
„Co to je?“ zašeptal někdo.
„Knížka.“
Ten první si opovržlivě odfrkl. „Knížka? Kdo potřebuje knížku? Zbavme se jí!“
„Dej jí sem!“ Boba poznal hlas té dívky. „Kdybys občas ňákou knížku přečet, Murzzi, možná by ti mezi ušima vyrost mozek.“
Zaslechl rvoucí se a potom tlumené zvuky; a pak opět dívčin hlas.
„Páni. Koukněte na to!“ Tentokrát v jejím hlase neznělo podezření – jen obdiv. „Koukněme se co ještě má!“
Další malé ruce mu zkontrolovaly kapsy, manžety a dokonce i vnitřky bot. Nic nenašly.
Nadělám vám dost problémů, pomyslel si Boba, jestli mě nenecháte jít!
Zíral do temnoty okolo. Zamrkal. Oči si už začínaly tmě přivykat. Už dokázal rozeznal stínovou postavu, která vedle něj klečela – a držela mu nůž na krku. Byli tam dva – ne, tři – další menší postavy, které se kolem něj hýbaly.
Ani jedna nevypadala na dívku. Zašilhal stranou, ale stále jí neviděl.
Ale slyšel jí.
„Hledej dál!“ rozkazovala ze stínů. „Kdokoli ten kluk je, měl velmi zajímavý vybavení. Fakt zajímavý.“
Malé prsty Bobovi tancovaly po tvářích, poklepávaly mu po uších a pak i po ústech.
Hledají šperky, pomyslel si Boba. A zlaté zuby.
Ani se nepohnul a čekal, než se mu jeden prst ocitl v puse. Pak skousl. Tvrdě.
„Auuuuu!“
Postavy od něj pelášily do jeskyňovité místnosti. Boba popadl ruku na svém hrdle. Překroutil ji, až zaslechl zanaříkání následované tichým zazvoněním kovu o zem. Boba slepě udeřil. Cítil, jak zasáhl malé tělo, které se zhroutilo. Vydrápal se na nohy a popadl postavu, která upadla vedle něj.
„Ygabbo, pomoc!“
„Buď zticha!“ řekl Boba a znovu postavou škubl. Zahlédl malý úzký obličej, tyčkovité ruce a rozcuchané černé vlasy.
Jenom dítě. Bylo o hodně mladší a menší než Boba.
Boba pocítil popíchnutí lítosti. Ale pak si připomněl studený dotek ostří na svém hrdle. Podíval se dolů a všiml si stříbřitého zablyštění vedle své nohy. Stále chlapce pevně držel, sklonil se a popadl nůž. Pak se zadíval do tmy.
„Vraťte mi moji helmu,“ vykřikl. „Jinak – “
„Jinak co?“
Byla to dívka. Teď jí viděl dost na to, aby poznal, že k němu přichází. Držela malou zářičku a rozsvítila ji. Místnost ozářilo jasné bílé světlo. Boba si zastínil oči. Chlapec po jeho boku se svíjel a snažil se osvobodit.
„Ty mu neublížíš,“ pokračovala dívka. Sledovala Bobu očima pronikavýma a jasnýma jako ta zářička. „Nejsi jako my.“
Nejsi jako my. Znělo to jako výzva. Boba jí oplatil pohled a řekl: „Ne, to nejsem. Přinejmenším nejsem zloděj.“
„Fakt ne?“ usmála se dívka chladně. Pozvedla mandalorianskou helmu – jeho helmu – a knihu. Jeho knihu. „Tak jak jsi k tomuhle přišel? A k tomuhle?“
Boba na ní zíral stejně chladně jako ona. „Je to moje.“
Chlapec vedle něj začal fňukat. Boba po něm střelil pohledem. „Buď zticha,“ zašeptal.
Pohlédl na nůž ve své ruce a pak na dívku. Na její tváři zahlédl náznak neklidu.
Neklidu? Nebo strachu?
Strach je tvým přítelem, pokud je to strach tvého nepřítele, říkal otec.
Ale dívka se Boby nebála. Stále na něj vzdorně hleděla. Ten pohled patřil tomu chlapci.
Nebojí se mě, pomyslel si Boba. Bojí se o něj.
„Vraťte mi moje věci a já ho nechám být,“ řekl Boba. „Vidíš?“ Zvedl nůž a zastrčil si ho za opasek. „Všechno co chci, je to co je moje.“
Do jeho hlasu proniklo trochu zoufalství. Ne že by se bál – ačkoli strach pociťoval, samozřejmě. Jenom hlupák se nebojí.
Tohle nesmím ztratit. Ucítil na břiše studený dotyk nože. To jediné na ně mám.
„Tvoje?“ Dívka se mírně usmála. „Tomu nevěřím. Ale – “
Přikročila k němu. Za ní Boba viděl stál ostražité ostatní děti. „Musíš bejt dost chytrej nebo mít dost štěstí, aby se ti do rukou dostala mandalorianská bitevní helma,“ pokračovala. „Furt sháníme chytrý členy. A ty co maj štěstí.“
Boba zavrtěl hlavou. „Nemám zájem. Já pracuji sám.“
Na dívčině tváři se rozšířil úsměv. „Pak na Tatooinu dlouho nevydržíš,“ řekla. „A budeš potřebovat všechno štěstí, který bys mohl mít.“
Pomalu zvedla ruku a sevřela jí v pěst. Ostatní děti udělali to samé. Boba na ně zíral. Jako jedovaté květy se jejich pěsti rozevřely. Natáhly je dlaněmi ven, takže si je Boba mohl prohlédnout.
Uprostřed každé dlaně bylo oko. Všechny byly upřené na něj.