Kapitola 7.
Kapitola 7
„Kdo – kdo jste?“ otočil se Boba ke zlodějce. „Co je to za místo?“
„Jsem Ygabba,“ řekla dívka a uhladila si svou špinavou tuniku. Tvářila se znepokojeně. „A tohle je pevnost Pánovy armády.“
„Armády?“ Boba se rozhlédl po vyhublých postavách kolem. „Otec vždycky říkal, že armáda jde za svým žaludkem. Nevypadá to, že by tahle někam chodila.“
Od přihlížejících postav zaznělo šokované mumlání. Ygabba zavrtěla hlavou. „Kdybych byla tebou, nemluvila bych tak,“ řekla tiše. „Pána by to nepotěšilo.“
„Pána? Jakého Pána?“ zíral na ni Boba. „Nikoho takového tady nevidím.“
Děti si špitaly. Ygabba se úzkostlivě ohlédla přes rameno. „Chci říct,“ řekla, „že bys radši neměl – “
Oči se jí náhle rozšířily.
„Pán!“ zalapala po dechu. Zvedla ruce před obličej a pak se schoulila na podlahu. „Pán Libkath...“
Boba se otočil, aby zjistil, co viděla. Vzduch se chvěl a jasněl, jakoby někdo lil zářící písek do neviditelné láhve. Uprostřed místnosti se pomalu zformovala postava nějaké bytosti mužského pohlaví. Byl vysoký a hubený, oblečený v tmavě modrém zářícím rouchu. Jeho výšku ještě umocňoval černý klobouk podobný koruně. Sukovité ruce byly neduživě bledé stejně jako jeho obličej. Oči měl velké a kulaté. Zářily stejnou tmavě oranžovou jako světlo v místnosti. Hrozivě pomalu pozvedl ruce a upřeně se zadíval do místnosti. Když promluvil, měl hlas rušivý a vznešený. Trochu protahoval sykavky jako hrnec vařící vody.
„Kdo jsem?“ zeptal se.
Ozvalo se tiché nadechnutí. Děti pozvedly ruce. V každé zářilo chladné oko.
„Jsi náš Pán, Libkathe,“ řekly děti sborem.
Vysoká postava přikývla. „Správně. Kdo se o vás, děti, stará?“
„Vy, Pane.“
„Kdo vám poskytuje útočiště?“
„Vy, Pane,“ opakovaly děti.
Oči byly upřené na postavu. On ty své upíral na děti. Po chvilce opět přikývl.
„Správně.“ Přes jeho plazí obličej se roztáhl poloviční úsměv. „A co na oplátku požaduji?“
„Poslušnost, Pane.“
„Velmi dobře.“ Postava pozvedla ruce a pomalu se otočila dokola. Bobovi se sevřel žaludek, když přes něj ty kulaté oči přelétly.
„Dnes v noci bude spousta lidí na závodu kluzáků,“ řekla postava. „To znamená mnoho vozidel zaparkovaných před Arénou Citadela. Mnoho stráží, ale také mnoho neopatrných vojáků, kteří příliš pili. Před severozápadní bránou bude náklad zbraní. Přinesete je sem.“
„Ano, Pane,“ zašeptaly děti.
Postava se dívala rovnou se Bobu. „Co znamená selhání?“ zasyčela.
Boba otevřel ústa, ale nic neřekl. „Selhání znamená zničení,“ řekl Pán Libkath. „Neselžete.“
A s oslepujícím světlem postava zmizela.