Kapitola 9.
Kapitola 9
Než došel k jihovýchodní bráně, byla skoro tma. Aréna byla obrovská, téměř jako malé město. Zdálo se, že na to byl Boba opět sám.
Prošel tábořištěmi žebráků a jasně barevných stanů, kde seděli hazardní hráči a vábili ho dovnitř. Viděl plivače ohně a trojici Gamorreanů, kteří se navzájem mlátili kyji. Do arény mířili počasím zmoření hledači vody, horliví prosázet to málo, co měli. Prodavači okolo nabízeli v malých kanistrech vodu.
„Jen deset datariů!“ volal jeden na Bobu. „Nejlevnější v aréně!“
„Ne, díky,“ zamumlal Boba. Měl pocit, že má místo jazyku v puse kámen, nateklý a suchý.
Měl by radši brzy sehnat nějaké kredity. Velmi brzy.
Nad hlavou se mu vznášel žlutý kamerový balón. Dnešní závod se bude promítat těm, kteří si nemohli dovolit podívat se osobně.
Jako já, pomyslel si Boba.
Ale tím nehodlal ztrácet čas. Měl mnohem důležitější úkol.
Najít Jabbu.
Šel stále dál. U jihovýchodní brány byla jednotka těžce ozbrojených droidů. Hlídali obrovské mobilní skladiště. Bobu napadlo, jestli to není náklad zbraní, o kterém se Libkath zmínil. Jestli ano, jak by mohla tlupa hladových dětí ukrást jeho obsah?
Každopádně, připomněl si, je hlad dobrou motivací. Stejně jako žízeň.
Zakručelo mu v břiše. Boba se snažil přestat myslet na jídlo. Prošel kolem droidů.
Obloha se rychle zatmavovala a vířila purpurovou a tmavě modrou. Dvě rudá tatooinská slunce se skláněla k obzoru. Bobovi připomínala Libkathovy oči.
Ale sledovaly ho i další oči. Žebráci a prodavači pašovaného zboží – krystaly z k’Farri, magravianské kočičí koření, levné generátory. Boba věděl dobře, že nemá poslouchat jejich hrubé hlasy nebo vábení do hráčských stanů.
„Autorizovaní huttští zaměstnanci! Jen vysoké sázky!“
Boba se zastavil. Otočil se a spatřil velký kupolovitý stan. Celý Slave I se do něj mohl schovat klidně dvakrát. Jak se Boba díval, vchod se otevřel a někdo vylezl ven. S ním se vyvalil závan studeného vzduchu. Boba přistoupil blíž, užívaje si chladivého vzduchu.
„Ty!“
Nad ním se tyčil vysoký a hubený Etti. Byl draze oblečený a držel plnou hrst blikajících čipů.
„Žádní žebráci!“ řekl Bobovi.
„Nejsem žebrák,“ řekl Boba naštvaně.
„Ne?“ Ettijský bankéř si ho prohlížel. Pohlédl na mandalorianskou helmu. „Ne, myslím, že nejsi.“
Neradostně se na Bobu usmál. Ze stanu se ozval hluboký rušivý smích. „Ale stejně tu nejsi vítán. Kurjji, zbav se toho stvoření! Ať už je to kdokoli. Bib Fortuna mě informoval, že dnes chce šéf sledovat závody odtud. Přeje si soukromí,“ zasyčel Etti a zíral na Bobu.
Ze stanu vyšel mohutný Drovian.
Boba se otřásl, ale zůstal na místě. „Někoho hledám,“ řekl.
Drovianova obrovská ruka se k němu natáhla. Boba se přesto nepohnul. Etti přihlížel. Jeho chladný úsměv se rozšířil. Sledoval, jak Drovian popadl bobu za rameno.
„Počkej,“ zarazil ho Etti pokynem ruky. Drovian se zarazil. Bankéř upřel na Bobu své zářící oči.
„Byl jsi někým poslán?“ zeptal se lstivě. Zastrčil čipy do svého roucha a zamnul si ruce. „Nejspíš má tvůj zaměstnavatel se mnou nějaké obchody?“
Boba zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl. Srdce mu bušilo, ale nebál se. „Jsem tu sám za sebe.“
„Samozřejmě. A hledáš...?“
Boba se zhluboka nadechl. „Mám záležitost s Jabbou Huttem.“
„Opravdu?“ V ettinových očích se blýsklo pobavení. Zvýšil hlas a pootevřel stanové plátno. „A co chce Mandalorian Jabbu Huttovi?“
„To je moje věc,“ řekl Boba vzdorovitě. Otočil se a vykročil pryč.
„HO HO HO!“
Ze stanu se ozval dunivý smích tak hluboký, jakoby se Bobovi třásla země pod nohama. „Záležitost! Vždy jsem připravený dělat obchody – za určitou cenu! Vezmi ho dovnitř, Kurjji!“ řekl hlas v huttštině, které Boba rozuměl.
Zamrazilo ho.
Ten hlas mohl patřit jediné bytosti na Tatooinu. Jediné bytosti v celé galaxii.
„Říká, že má záležitost s Jabbou Huttem?“ zařval hlas. „Pak se tedy setkáme!“